Ohlasy Franklinovy expedice u nás – v ČESKY vydané literatuře (III.)

Na závěr se obraťme k BELETRII, s nejedním zajímavým (i když tentokrát pouze přeloženým) soustem…

Tentokrát můžeme směle začít už 19. stoletím, neboť první české vydání „DOBRODRUŽSTVÍ KAPITÁNA HATTERASA“ vyšlo již v r. 1884, a autorem samozřejmě je Jules Verne! V různých překladatelských variantách vychází doposud, brněnské z r. 1995 je pokud možno autentické bez úprav, což je o to větším příspěvkem k pitoreskní bizarnosti – lahůdce pro cimrmanovského „verneologa“!

Lov na polárního medvěda v podání Edouarda Riou.

Krkolomný je už použitý překlad s úpravami jen gramatickými – pochází totiž z vydání z r. 1907 (!), ale kupodivu inflace anglicismů (vedle zmatenosti nautických termínů) je už dílem autorovým i v originále! K šarádě přispívá i zmatení jména ilustrátora v tiráži: neexistující „G. Rioux“ vznikl smícháním známějšího Gérarda Rouxe se skutečným autorem ilustrací Édouardem Riou. Ten se zde vyznamenal (přes jinde solidnější ilustrace) nadrásáním totálních mazanic: jeho tuleni či Eskymáci vedou k nepříčetným záchvatům smíchu,  takže ani nemrzí jejich barbarské typografické zmenšování a zalamování do textu nakladatelstvím.

Především toto dílko (teprve DRUHÉ Verneovo s fantaskně-dobrodružnou tématikou!) vzniklo pod jasným vlivem franklinovských hledačských výprav, byť se svébytným dějem, a hýří dokonalými pitvornostmi!
Titulní postava kapitána je zběsilou protibritskou karikaturou typického šovinisty „Johna Bulla“, navíc posedlého Severem, takže (kvůli své mizerné reputaci z předchozí výpravy) najímá posádku brigy „Forward“ inkognito, a rozkazy jim nejprve předává jeho PES (?!). Po obvyklých rekvizitách vč. vzpoury se protagonisté ocitají v roli trosečníků – i tak však oživují zmrzlého kapitána americké lodi (hle, odkud pochází inspirace cimrmanovského „Dobytí severního pólu“!) a pokračují na sever, po objevení „skorokontinentu“ dále teplým polárním oceánem s fantastickou faunou – jednoznačně pod vlivem tehdy populární Petermannovy teorie o „volném polárním moři“… Důmyslný doktor Clawbonny (typicky verneovská postava!) pak zachraňuje verneovskou nezáživnost v naučných pasážích vyprávěním o Franklinově výpravě (i o hledačských) posádce ve dvou kapitolách – v ději dojde i na polární lišku, jednu z těch vypouštěných Rossem se zprávou pro Franklinovce v oboječku…
Clawbonny jinak rozdělává oheň čočkou z ledu a střílí zmrzlou rtutí (což arci lze!), ale staví i elektrický maják a vyhazuje lední medvědy do vzduchu zaminovaným podkopem (!). Hatteras se (přes zdůrazňované hrdinství) chová jen jako idiot, odmítá např. plout na šalupě vyrobené z amerického dřeva ztroskotané lodi, a po nálezu činné sopky na severním pólu (!) se hodlá vrhnout do jejího kráteru, zešílev… Zábavně pak končí v blázinci, kde pochoduje stále směrem na sever – co dodat?

Posuňme se však dosti dále, až do roku 1971… a opět k již dříve zmíněné polské autorské dvojici. Jestliže jsme Alinu a Czeslawa Centkiewiczovy obvinili z plagiátu H. H. Houbena, v beletrizovaném životopisu Amundsena pro mládež: „ROALD AMUNDSEN“ (česky vyšlo v kdysi známé žluté edici „13“) navíc bezostyšně vykrádají sami sebe, s převzetím své (už dříve beletrizované, stejně tak tento román o Amundsenovi obsahuje i v reminiscencích kapitoly další, např. o Rossovi, o Greelym…) franklinovské kapitoly PRÁVĚ z této jejich naučné práce z 50. let! Opět vč. dialogů a hlášek – navíc s nechtěným kouzlem nepoučených naivností a hloupůstek… Instrukce Admirality rozhodně přesnou trasu nestanovily, naopak na příkaz k  zanechávání zpráv se nezapomnělo (že tak Franklin poněkud nepochopitelně moc nečinil, je věc druhá), v r. 1850 se mohly najít např. čluny (chyba překladu?), ale rozhodně ne: „trosky lodi Terror rozdrcené ledem“ (!!!), navíc neschází tentokrát ne redukovaný, ale naopak přibarvený obsah zprávy z Victory Pointu… A ta nešťastná Backova řeka bude „Velká rybí“ určitě spíše, než řeka „Velké ryby“ – ale pořád lepší než ta už dříve uvedená „ZADNÍ“ řeka! Naopak záhadný osud posádek je (jisté beletristické kvality nelze upřít!) pojednán opravdu značně sugestivně, na dílko pro mládež (ostatně autora tohoto pojednání přivedlo už v dětství k franklinovské tématice!) až nezapomenutelně… I když např. ty stříbrné příbory s sebou skutečně nevláčeli „pro smích“! S perspektivou setkání s Indiány na jihu, kteří na rozdíl od Eskymáků cenu stříbra od trapperů a obchodníků z „Hudson Bay Society“ samozřejmě znali, to mohl být užitečný a lehký směnečný artikl… Navíc lze v knížce stále ocenit opravdu hezké ilustrace Zdeňka Majznera!

Pomník kocoura Tima (třoucího se o Flindersovy nohy).
Pomník stojí v Doningtonu v Anglii.

Naopak,  další kniha v pořadí (česky r. 1997) je po čistě umělecké stránce asi tím nejhodnotnějším, co zde kdy z beletrie na franklinovské téma vyšlo! Je jím tedy „OBJEVENÍ POMALOSTI“, jehož autorem je německý prozaik Sten Nadolny. Jak už uvedeno ve stručném přehledu, jde o beletrizovaný životopis Sira Johna Franklina, tedy od dětství, vč. např. jeho plavby pod strýčkem Flindersem kolem Austrálie (ani na Flindersova kocoura „Trima“ se nezapomnělo, zcela reálný nejslavnější lodní kocour má ve světě minimálně TŘI pomníky!), i třeba bitvu u Trafalgaru. Takže logicky výpravě samotné (Franklin záhy umírá, v autorově podání na mrtvici) jsou věnovány jen závěrečné kapitoly… Románu lze vlastně vytknout jedinou věc, bohužel však po psychologické stránce i co do uvěřitelnosti velmi zásadní – autor ve svém odporu k „uspěchanosti“ moderního světa, se tento odpor pokusil demonstrovat vytvořením hrdiny tomuto vzdorujícího, k čemuž si bohužel vybral Franklina a vytvořil z něj účelově postavu značně nepravděpodobně působící a politováníhodnou – v podstatě retardovaného autistu (?!). Vzhledem k vyznamenání se kapitána Franklina v několika bitvách, jeho velení lodím i expedicím, postu guvernéra a dalším historickým okolnostem se toto opravdu velice vzpírá uvěření…

Chronologicky následující knížka je poněkud překvapením, vzhledem k jejímu žánru! Ač označený v anotaci za „psychologický“, jde však jednoznačně (bez jakékoliv sexistické pejorativnosti!) o tzv. „ženský román“, resp. čtivo „pro ženy“! Je jí: „DÍTĚ LEDU“ od britské autorky Elizabeth McGregorové, česky r. 2002. Aniž bych chtěl operovat vyčpělým přirovnáním k „Červené knihovně“, výčet motivů ve míněné anotaci hovoří za vše – jedné z ženských hrdinek se rozpadá manželství protože její muž je jedním ze současných franklinovských pátračů (zasazení děje do tohoto prostředí je rozhodně neobvyklé!) a na výpravy vláčí i dospívajícího syna, jiná z hrdinek se do pátrače zamiluje, nechybí ani motiv dítěte umírajícího na chorobu, kdy nalezený lék překvapivě souvisí s pátráním po osudu Franklinovy expedice, ovšem dojde i na „dojemný příběh polární medvědice a jejího mláděte“ (!)…
NAŠTĚSTÍ však se takřka polovina děje odehrává retrospektivně na palubě Terroru (!) během expedice, a jak ve své recenzi potvrzuje i zahraniční expert z nejpovolanějších, Russel Potter, má výrazně lepší styl - stojící proti zbytku rozhodně za přečtení! To i přesto, že jejím hrdinou je nehistoricky dvanáctiletý plavčík, jak autorka v doslovu přiznává, šlo jí o pohled ze strany dítěte, přestože ve skutečnosti (ač v Královském námořnictvu existovali) na výpravu záměrně tak mladí angažováni nebyli!
Pisatelce nelze rozhodně upřít péči o detail, dosti poctivě vychází z nemála uvedených pramenů (vč. kanonického Cyriaxe), přestože jak v pasážích „pátračských“ tak dobových vychází i ze současných teorií – od Woodmanových předpokladů o možnosti přežití někoho mezi Inuity, až po Cookmanovy spekulace o botulismu, který je zde hlavní příčinou katastrofy, v kombinaci s nějakým atypickými průběhem kurdějí (což sotva lze medicínsky posoudit) dokonce ovlivňujících psychický stav přežívajících až k onomu tolikrát diskutovanému šílenství!
V zásadě je pak hlavním hrdinou ovšem velitel Terroru - Crozier. Přes občas pochybný pokus o dramatizaci děje (kdy autorce poněkud váznou nautické znalosti) lze jednoznačně kladně hodnotit nemalou sugestivnost příběhu (i když samozřejmě na úrovni poznatků před nálezy lodí), i s velmi uvěřitelným (a zajímavým z hlediska psychologie!) traumatem viktoriánců z nutnosti kanibalismu atd. V závěru se poněkud neurčitě setkáváme s očekávanou možností, že onen plavčík mezi Inuity přežil… Přestože je autorce vyčítána i závislost na neseriozní, senzacechtivé Cookmanově práci „Iceblink“ jakožto hlavním prameni, určitě lze tuto (do jisté míry žánrovou kuriozitu) zařadit do kategorie knih dosti zajímavých!

Francis Rawdon Moira Crozier, kapitán Terroru, hrdina několika
beletristických knih o Franklinově expedici.

Následující kniha pak patří opět mezi velmi hodnotné po literární stránce – nemálo sarkasticky humorný, ač ne přímo humoristický román: „BYL TU ŠALOMOUN GURSKY“ napsal kanadsko-židovský spisovatel Mordecai Richler, u nás vyšel v roce 2004.  Překladatel trpěl arci značnou mánií překládat i obvykle nepřekládané (názvy vojenských formací, letadel, písniček), je však především nutno upozornit, že Franklinova expedice je pouze jedním z mnoha motivů příběhu - jemuž lze snad vytknout jen určitou roztříštěnost. Jde vlastně o rozsáhlé líčení osudů rodu kanadských židovských lihopalníků (inspirovaných skutečným!), dramatických např. v době prohibice, a s pátráním po onom zmizelém Šalomounovi přecházejícím až do současnosti…
Ze zábavné směsice příběhů a osudů v poněkud postmoderní literární formě však určitě vyčnívá i zakladatel kanadského rodu, dobrodružný Efrajim, který se do Kanady nedostal jinak, než právě s Franklinovou expedicí (!) a rovněž se zachránil mezi Inuity. S podrobnějším (a zajímavým) líčením expedice se setkáme až v závěru knihy, už na jejím začátku však najdeme rozkošné perličky – například eskymácký kmen držící se (díky Efrajimovi samozřejmě) poněkud zmotané varianty židovské liturgie! Nebo nález franklinovského pohřbu zamotávajícího hlavu vědcům, protože mrtvý (méně šťastný druh podvodníčka Efrajima, spolu s ním se vloudivší na palubu jedné z Franklinových lodí) má na hlavě židovskou jarmulku i další židovské atributy. Stejně tak nelze opominout indiánský rod zmíněný jaksi bokem, jehož praotcem je rovněž Efrajim – s už stařičkou „Zelenou punčochou“, ano TOU kdysi mladičkou a sexuálně přející Indiánkou, kvůli které se právě tehdejší poručík George Back na Franklinově pěší expedici 1819 málem střílel v souboji se svým méně úspěšným kolegou!
Jinak i líčení osudů přežívajících členů expedice po opuštění lodí, ač nedlouhé, lze označit za celkem atmosférické a uvěřitelné, nevyhýbající se ani tématu kanibalismu, ani homosexuality. Jak už ale bylo naznačeno, jen lze litovat jisté roztříštěnosti motivů knihy (přičemž v popisech židovských prohibičních gangsterů i současných zbohatlíků je opravdu nemálo tvrdou satirou!), škoda že některé slibné a očekávané motivy již zemřelý autor jaksi nedotáhl do konce…

Na řadě je dílo poměrně zásadní, zřejmě nejednoho k podrobnějšímu zájmu o Franklinovu expedici přivedl rozsáhlý (650 stran) a opravdu velmi sugestivní román „TERROR“, zkušeného amerického spisovatele (horrorů a sci-fi, což je znát) Dana Simmonse! Česky vyšel r. 2007, a překladatel se tedy rozhodně snažil, i když pramen jeho konzultací stran lodní terminologie nelze rozhodně považovat za seriozní – neodpusťme si aspoň předpoklad, že pojem „lodní suchar“ je v češtině natolik zažitý, že není nutno končit u toho, že lodní kuchař na Frazerově patentním sporáku peče „sušenky“!
Hlavním kladem románu je nepochybně jeho naprosto mrazivá atmosféra (ve všech významech, stejně tak dvojznačný je vlastně i titul knihy), evokující pocity zmaru a bezvýchodnosti ve skutečně hororových rozměrech. Přesto však lze označit samotnou situaci výpravy (přes faktické chyby popsanou rozhodně působivě, byť samozřejmě zas poplatně znalostem před nálezy lodí) za natolik děsivou, že by nejspíš sama stačila! A je tedy možná až zbytečnou nadstavbou nadpřirozený motiv, knize vévodící - prokletím, likvidujícím výpravu (ovšemže, od autora horrorů!) je zde totiž eskymácké STRAŠIDLO – obří démon na způsob ledního medvěda, jaksi preventivně likvidující bělošskou rozpínavost v poněkud ekologické notě (?). Přes mozaiku tvořenou příběhy dalších, je hlavním hrdinou velitel Terroru Crozier, který je opět postavou přežívající, jako jediný.
Bohužel však, ač kniha působí důrazem na detaily chvílemi tak uvěřitelně (samozřejmě až na strašidlo) že lze až zapomenout že jde jen o román, při důkladnějším čtení zrovna detaily začnou občas dost kulhat. Přes pseudoseriózně působící autorův doslov s uvedením mnoha pramenů, jsou nemalé pochyby o jejich kvalitě, kde tentokrát zcela absentuje poměrně zásadní Cyriax, zato opět vyčnívá Cookmanův „Iceblink“…
Takže narazíme na zádrhele – hned na začátku se například dozvíme, že Franklinovy lodě nemají žádná děla (přitom jedním z prvních nálezů u vraku Erebu bylo právě lodní dělo!), ale což to… Vyslovenou zhůvěřilostí je honička jednoho z námořníků se zmíněnou příšerou po takeláži Terroru – nejprve autor evidentně zapomněl, že o pár stránek předtím píše, že je takeláž na přezimování sejmuta (zcela správně, takto se zásadně na přezimování činilo, aby ji zbytečně neničil led a sníh a neohrožoval ani posádku) - kde se najednou vzala? Přičemž pomiňme samotnou OBŘÍ obludu, která by nejspíš ráhna lámala vlastní váhou, především však těch ráhen je na stěžních najednou TOLIK, že by se za ně nestyděl ani extrémní čajový clipper! Vždyť přec autor probůh musel někde aspoň vidět obrázky Franklinových lodí? V čemž se ostatně totálně ztratil i překladatel…
Ve vší úctě k autorské licenci, také zamrzí přístup ke (snadno ověřitelnému a známému) Crozierově rodokmenu, kde jej Simmons zcela účelově obdařil naprosto fiktivní irskou katolickou babičkou s příjmením Moira (!!!) – ve skutečnosti byla prostřední dvě jména komandéra Croziera po lordu Rawdonovi, hraběti z Moiry -  příteli a příznivci jeho otce. Atd., atd…
Navíc, ve srovnání s výše uvedeným románem od McGregorové, zaráží až nápadná podobnost motivů! Nejen, že hlavním dějištěm je v obou případech HMS „Terror“ a hlavním hrdinou jeho velitel,  komandér Francis Crozier, v obou případech zápasící s alkoholismem a v obou (i když u McGregorové nakonec přece umírá a snad přežil jen ten plavčík) případech také přežívající. Avšak i ona ekologická nota, téměř totožná scéna porady s autoritářským Franklinem ohledně obeplutí země Krále Viléma, stejně tak úmrtí poručíka Gorea při návratu ze značkovací výpravy, konflikt s Inuity se střelbou… I když mohla působit určitá shoda (dík hlavnímu použitému prameni), přesto však (serioznější v části odehrávající se na výpravě, leč Simmonsem nezmíněný) román McGregorové vyšel o šest let dříve (???)

Obálka z webu knihkupectví Kosmas

Závěrečný příklad drží zase jeden primát, ač spíše smutný. Ze všech uvedených titulů jde totiž nepochybně o největší ŠKVÁR! Tedy akční příběh od známého amerického autora tohoto žánru, Clive Cusslera, tentokrát napsaný společně se synem Dirkem. Už česká varianta (r. 2009) titulu hovoří příznačně za vše: „ĎÁBLŮV DECH“ – proti čemuž je titul originálu „Arctic Drift“ přeci jen ještě krotký, děj však rozhodně krotký není!
Jedná se v podstatě o sci-fi odehrávající se (až na úvodní kapitolu, ve které komandér Fitzjames prchá s několika věrnými z Erebu před posádkou postiženou šílenstvím, spolu s Crozierem a nepostiženými námořníky z poškozeného Terroru) v „blízké budoucnosti“, tj. roku 2011. Vše hraje opět na módní ekologickou notu, tentokrát kolem globálního oteplování a následné palivové krize. Tuto má vyřešit objev přístroje na „umělou fotosyntézu“ (?), jehož nepostradatelným katalyzátorem je však vzácný kov – ruthenium! Jediný jeho důlní zdroj však jaksi „vyschl“, stává se tedy navýsost důležitým strategickým materiálem. V akčním mišmaši nechybí ani hrozící válečný konflikt mezi USA a Kanadou (!!!), ani jakýsi záhadný atmosférický fenomén smrtících bublin kysličníku uhličitého – onen „ďáblův dech“. Především však vyjde najevo překvapivý fakt, že ruthenium (podobající se stříbru) přinášeli v polovině 19. století obchodníkům Eskymáci ze severu, a stopy vedou k Franklinově expedici (?!).  Hrdina cyklu o agentuře NUMA (skutečně Cusslerem provozované), agent opět ne náhodného jména Dirk Pitt se tedy vydává na pátrání po Franklinových lodích, statečně čelíce kanadským teroristům, nechybí ani atomové ponorky a pod. Je třeba říci, že nález jedné z lodí (docela se podobající reálným okolnostem budoucího nálezu Erebu) je vtipnou perličkou, kamera podmořského robota k radosti pátračů na lodním zvonu natáčí písmena „ER“ – jenže jde o T-ER-ror, zatímco oni potřebují ER-ebus! I Erebus je však nalezen, překvapivě nepotopený ale zamrzlý v ledovci (!), v souboji s teroristy pak dojde i na střelbu ze 160 let starých ručnic! A co se neukáže…
Ono prožluklé ruthenium jakýmsi zářením (ve skutečnosti ruthenium nic nevyzařuje) způsobilo šílenství posádky Erebu, avšak jeho předpokládané naleziště se nekoná. Posádka Erebu kov totiž cestou vyhandlovala s nějakou velrybářskou lodí (protože má být dobrým „akumulátorem“ tepla, takže pro zahřátí), která jej naložila (proč?) z onoho vyschlého dolu v Jižní Africe (?!). Bonbónkem na závěr však je, že hrozící válka je zažehnána, nějaké naleziště se přec jen náhodně najde a aspoň může dojít k oficiálnímu pohřbu těla Franklinova, nalezenému zmrzlé v kajutě Erebu – co dodat?
(POZN.: je však polehčující okolností, že Cussler si takovouto tvorbou vydělal na provoz agentury skutečně hledající lodní vraky s nemalými úspěchy, vč. nálezu a vyzdvižení slavné konfederační ponorky na kliku „H. L. Hunley“ z války Severu proti Jihu!)
 
Na závěr nezbývá než doufat, abychom se něčeho zajímavého k tématu i v českém vydání zase dočkali! V úvodu proklamovaný pokus o“doporučení“ je snad ze snahy o hodnocení některých knih dostatečně patrný, k čemuž lze i připojit omluvu za prozrazení záplatky u beletristických, především tam, kde to vzhledem k jejich úrovni snad ani není na škodu…

Gustav Vávra